Praha historická

Praha je slavná již jedenáct století, po které je naším hlavním městem. Její kořeny však sahají snad až do 4. století našeho letopočtu. Praha se stala dějištěm mnoha a mnoha historických událostí a stojí v popředí české státnosti, vždy byla sídlem českých knížat, králů i císařů a nyní prezidentů a stále si zachovává velmi atraktivní charisma města, kde historii potkáváte na každém rohu. Přirozenou dominantou se stává Hrad budovaný na vyvýšenině (prapředci používali i název Sviní vrch), který byl obehnán obranným valem a vyrůstá tu knížecí palác, kde byla nastolována (volena) pohanská a později křesťanská knížata Čechů, která důkladně likvidovala pohanskou minulost. Praha se tak stává centrem, do kterého přicházejí řemeslníci a obchodníci. Praha tak dává na srozuměnou tehdejšímu světu, že je centrem rodícího se silného státu.
Významný rozkvět města nastal listinou, která je známá jako Zlatá bula sicilská 1212 n. l. Málo se však už ví, že obsahuje tři listiny. Zjednodušeně lze říci, že se je

Praha historická

dná potvrzení dědičných nároků Přemyslovců na český trůn a byla vydána v Basileji Přemyslu Otakaru I. Fridrichem II. Sicilským.
Rudolf II. se ujímá vlády a dochází k příchodu císařského dvora, který znamenal pro Prahu podstatnou změnu. Bylo nezbytností vybudovat důstojnou císařskou rezidenci na Pražském hradě, do města se znovu přistěhoval značný počet příslušníků dvora a do nového sídelního města začali proudit i umělci, stavitelé a učenci i cizí vyslanci. Sídlili zde stálí vyslanci francouzského krále, Španělska, Benátské republiky i papežského státu. Třicetiletá válka bohužel poznamenala celé území, Prahu nevyjímaje. Švédští „návštěvníci“ přemístili do Švédského království, co se dalo, tím Praha přišla o významné Rudolfovy sbírky.
Znovu sjednotit pražská města se natrvalo podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla včleněna všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jako Košíře nebo Vinohrady. Praha, v níž vedle sebe žilo české, německé a židovské obyvatelstvo, se stala pozoruhodným kulturním centrem, kde se rozvijí nejen kubizmu a secese, ale i literatura. Průmysl začal vytvářet podmínky k rozkvětu. Česká koruna, myšleno finančně, je velmi silnou a oblíbenou měnou v Evropě. Rozvoj železných drah, elektrizace, to vše vede k všeobecnému rozkvětu státu. Krize se samozřejmě projevila i v Československu. Došlo k přesvědčení, že na vině je demokratický systém. Toho využili hlavně fašisté a komunisté, kteří slibovali pád demokracie a nastolení pevných systémů.

Historická Praha je zcela nesrovnatelná se všemi památkovými městy v České republice i v celé střední Evropě. Její architektura dosud zobrazuje 1100 let vývoje města. Panoramatické hodnoty města jsou v harmonickém souladu s jejím vnitřním urbanistickým i architektonickým obsahem, charakterizovaným jak kvantitou památek, tak i jejich vynikající kvalitou. Celý 1100 let trvající vývoj historického jádra Prahy je dokumentován architektonickými projevy všech slohových období. V gotice, renesanci, baroku a v době před a po první světové válce vystoupila pražská architektura k vrcholům evropského vývoje. Jedinečný je středověký urbanistický koncept Nového Města pražského.

Historické jádro Prahy o rozloze 866 hektarů bylo roku 1992 zapsáno na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Je plné pozlacených věží a kopulí kostelů a chrámů, a snad i proto se mu říká „Matička Praha“ nebo „Stověžatá Praha“.